Lítat od tyčky k tyčce je někdy dost náročné, usmívá se Běhalík

Olomouc – Z hráčů, kteří v září 2016 poprvé vstoupili do Superligy malého fotbalu, už moc pamětníků v současném olomouckém výběru nezůstalo. Ovšem stálice mezi tyčemi Jaroslav Běhalík pořád pokračuje. „Věk je jenom číslo a u brankářů to platí dvojnásob,“ směje se gólman, který za týden oslaví čtyřiatřicáté narozeniny. Přibližuje ho devátý díl seriálu o osobnostech výběrů celostátní soutěže.

Superligu hrajete od druhé sezony, kdy se přidala Olomouc. Jak se změnila?

Jednoznačně je rychlejší. Je to tím, že všechny týmy začaly omlazovat, což ve svých skoro čtyřiatřiceti letech cítím docela dost. (úsměv) Za poslední roky se soutěž hodně zrychlila i zkvalitnila, pomohly tomu i reprezentační úspěchy v malém fotbalu, je víc sledovaný. Dobří kluci ji chtěli vyzkoušet a hrát, což je taky znát.

Jak se proměnil olomoucký výběr za pět sezon?

Potýkali jsme se s problémem odehrát iks zápasů ve stejné sestavě, což trvalo od první sezony snad tři roky. Změn nastalo dost, ale poslední dva ročníky se nám podařila sestava poměrně ustálit i omladit, což je super. Snad to přinese nějaké ovoce v podobě úspěchu.

V prvním ročníku jste skončili čtvrtí. Co je pro vás úspěch?

Vždycky myslíme na nejvyšší příčky, ale pokud mám zůstat nohama na zemi, chci na bednu. To je pro mě cíl, abych mohl s klidným svědomím skončit, že jsem udělal úspěch v malém fotbale v takové konkurenci, jaká panuje v České republice.

Myslíte už na konec kariéry?

To ještě vůbec, ani zdaleka. Pokud bude sloužit zdraví a budu dostávat důvěru od trenéra, chci hrát. Mám samozřejmě soudnost a když uvidím, že týmu nemám co dát a nepomůžu na hřišti ani mimo něj, skončím. Věk je jenom číslo a u brankářů to platí dvojnásob, takže dokud budu mužstvu platný a nominace od trenérů dostanu, jedeme dál.

Takže když letos skončíte třetí, neznamená to konec?

To ne, příští ročník pak můžeme skončit klidně první. (úsměv) Myslel jsem to tak, že až jednou opravdu skončím a do té doby se dostaneme na bednu, můžu si říct, že jsme v malém fotbale nejen já, ale všichni, co se motají kolem olomouckého výběru, něco dokázali.

Co pro gólmana znamená vyšší rychlost stále mladších protihráčů?

Je to například v tom, že hráči umí jeden na jednoho a vznikají častěji přečíslení, což některé týmy využívají. V tom vidím největší přínos mladých pro Superligu. Lítat od tyčky k tyčce někdy celý zápas je dost náročné. I pro gólmana je všechno rychlejší, když kolem sebe má kluky do pětadvaceti let. Pokud chce týmu pomoct jako třeba Bíras (Ondřej Bíro z Mostu – pozn. red.), který se pohybuje jako šestý hráč v poli, je to hodně patrné.

Pomáhají vaše zkušenosti?

Určitě. Jsem zastánce toho, že když má člověk zkušenosti, může být pro tým platný ještě dalších pět let. Také ve velkém fotbale, ve světových ligách mají vesměs kluby uprostřed starého zkušeného borce, který míč rozdává. Ví, kam to půjde, kam si stoupnout. U gólmana je to podobné, dokáže hru přečíst, takže zkušenostmi ještě může rychlost nějakým způsobem dohnat.

V Olomouci jste začínal vedle hodně zkušených hráčů jako Ivo Lošťák, bratři David a Petr Kobylíkové. Je pro vás velká změna, když kolem sebe máte hlavně mladé fotbalisty?

Začínali jsme sice se starším týmem, ale zato zkušenějším. Ivo Lošťák nebo třeba Kobylíci jsou borci s ligovými zkušenostmi, mužstvo mělo kvalitu. Jak jsme omladili, sice máme vlčáky, ale někdy by si mohli odpustit rychlé brejky na úkor rozvahy. Zkušenosti však všichni získají časem.

Dobírají si vás kvůli věku?

To ne. Jsem v týmu s Pavlíkem Krylem, který taky začínal od prvního superligového zápasu, ani nejsem nejstarší. Žádné kecy na věk nejsou, spíš jim někdy z legrace řeknu, že jsem legenda. Jsem mladý kluk, gólman na vrcholu. (úsměv) Partu máme dobrou, možná to je někdy na hlavu, ale trenér dělá vše pro to, aby sehnal kvalitní kluky, kteří zapadnou do party. To je jeden ze základů úspěchu.

V tabulce východní skupiny je Olomouc pátá s jednou výhrou a třemi prohrami. Co říkáte na rozšíření a rozdělení celostátní soutěže?

Mám na to dva odlišné názory. Za prvé je rozdělení super kvůli dojíždění, jelikož jsme amatérský sport a chodíme do práce, vyhovuje nám, že nejezdíme takové dálky jako předtím. Nicméně na druhou stranu jsme se dostali mezi mančafty, které pravidelně bojovaly o titul. V naší šestičlenné skupině čtyři mohou v klidu usilovat o vítězství, plus tam máme nováčka z Ostravy, od kterého jsme nevěděli co čekat. Takže je rozdělení super, ale pro nás náročné.

Jste zaměstnaný u armády, takže pro vás není těžké udržet si kondici v této době?

Jdu si buď sám zaběhat, nebo mám pohyb v armádě, ale na běhání jsem nikdy nebyl. Odmala jsem dělal fotbal, takže mi balon chybí. Soutěžní zápas jsem hrál naposledy asi před půl rokem, pauza je fakt dlouhá a chybí mi kopnout si do kulatého nesmyslu.

Jaroslav Kára, PR, Foto: Petr Nečas,