Pardubice – Hráč s číslem 2 na
dresu v české reprezentaci do 21 let v malém fotbalu
vzbuzoval hodně diskuzí. Potetovaného a drobného obránce moc lidí
před evropským šampionátem neznalo, ale Jan Rosůlek všem ukázal
oprávněnost nominace.
Jan RosůlekPardubický zadák spolehlivě zpacifikoval i o
hlavu vyšší protihráče a pomohl k českému zlatu. „Ještě mi to
úplně nedošlo. V práci pro mě připravili překvapení,
v Chrudimi mě všichni poznávají, gratulují mi. Doufám, že
ještě dlouho budou,“ usmívá se třiadvacetiletý hráč týmu DiKo
Rokytno.
Trenér Petr Brejla si vás prosadil do
nominace na úkor jiných hráčů. Cítil jste velkou
odpovědnost?
Když se ve čtvrtek před šampionátem vylučovali
hráči, trenér mi říkal, že se ho prý lidi ptali, proč zrovna mě
vzal, co jsem zač. Odpovídal jim, ať se nebojí, že nezklamu a
uvidí, co ve mně je. Snažil jsem se to splnit a myslím, že se mi to
na sto procent povedlo. Dokázali jsme vyhrát, trenér Brejla mi
děkoval a říkal, že jsem hrál neskutečně, což mě potěšilo. Lidi ani
trenéra jsem nezklamal.
Měříte jen 170 centimetrů. Myslíte, že
vás protihráči podceňují kvůli menšímu vzrůstu?
To bude ono. Soupeři mě podceňují, ale hraji
docela dost do těla a mám dobrou stabilitu na nohách. Pak
protihráči vidí výskok nebo jak jdu do těla, a už se zaleknou.
Komentátor Čapek říkal, že z toho těžím. Na to jak jsem malý,
se snažím takhle prosazovat a zatím to vychází.
Napadlo vás před prvním zápasem na
šampionátu, že dojdete až k titulu?
Myslím, že jsme byli trošku pod tlakem, když
trenér říkal, že už zlato máme na krku a stačí si ho jen vzít. Jak
jsme však odehráli první dva zápasy a zbytek dne koukali na ostatní
týmy, už jsme si asi mysleli, že to dokážeme a nezklameme.
Tlak s vámi nic nedělal?
Vůbec. Odehrál jsem si to svoje, jak umím
nejlíp, jenom jsem trošku váhal se Slovenskem, naštěstí jsme to
zvládli. Ve stresu jsem byl jedině, když jsem šel na rozhovor o
poločase proti Německu pro Českou televizi. To jsem moc nezvládal,
ale nakonec jsem něco odříkal a už tam snad nikdy nepůjdu.
(smích)
Považujete za nejtěžší zápas úvodní se
Slovinskem, který jste vyhráli 3:0?
První zápas se mi zdál docela v pohodě, i
když Slovinsko bylo důrazné. Nejvíc jsem se obával Slováků. Celý
turnaj jsem nebyl ve stresu, ale v semifinále jsem se bál,
abychom proti nim nezaváhali. Naštěstí rychle padl první gól, pak
jsem na dva nahrál, do půlky to bylo 3:0 a už jsem věděl, že jsme
ve finále. S klukama jsme se shodli, že jak porazíme Slováky,
už je zlato naše, protože finále mělo být s nimi a ne
s Maďarskem.
Prospělo českému týmu tradiční
ubytování v malešickém Hotelu Baroko?
Plno spoluhráčů litovalo, že jsme nešli za
ostatními týmy do Hotelu Don Giovanni, ale myslím, že je jedině
dobře, že jsme se nikam nestěhovali. Soustředili jsme se sami na
sebe, kde jsme měli klid, nikoho jsme nepotkávali. V hlavách jsme
měli jen fotbal a akorát jsme si i vždycky přijeli pro body na
Vyšehrad a pak jsme zase pěkně odjeli do bazénu.
Vaše tělo zdobí množství tetování,
přibude vám po titulu další?
Teď jsou v módě pokémoni, takže ho tam
hodím, aby lidi mohli znovu rýpat. (úsměv) Přemýšlel jsem
však, že si na lýtko loupnu pohár pro mistry Evropy a pod něj
napíšu, že jsme s jedenadvacítkou vyhráli.
Dobírají si vás lidé za
tetování?
Samozřejmě, ale neberu si to. Jsem svůj a
odjakživa jsem byl trochu výraznější. Asi si kompenzuji vzrůst a
lidi mě musejí brát, nebo ne.
Čtsa, Jaroslav Kára, foto Jan Jelínek,