Rozhovor s českou horolezkyní Markétou Hanákovou, která
se v létě pokusí překonat světový rekord i přesto, že má
implantovaný kardiostimulátor.
Markéta HanákováŠimrá mě v břiše, přiznává před životní
expedicí horolezkyně s kardiostimulátorem Markéta Hanáková. Překoná
světový rekord?
Poslední týdny zbývají do ukončení další originální výzvy na
českém crowdfundingovém portálu Sportstarter.cz,
jejíž hlavní aktérkou je olomoucká horolezkyně Markéta Hanáková. Ta
se v létě pokusí zdolat afghánskou sedmitisícovku Noshaq navzdory
tomu, že má implantovaný kardiostimulátor. Ke splnění jejího snu
mohou podporovatelé přispívat do konce května.
Zdoláním 7492 metrů vysokého hindúkušského obra by Hanáková
překonala vlastní světový rekord z roku 2013, kdy jako první člověk
s kardiostimulátorem na světě stanula bez použití umělého kyslíku
ve výšce 7219 m n. m.
„Vydat se do Afghánistánu, takhle vysoko a ještě s budíkem je
bláznivý nápad, ale kdyby takových nápadů nebylo, nebudeme se
posouvat dál. Ten, kdo chce jenom komfort a naprosté bezpečí, se
nikdy nikam nedostane, tak to prostě je. Takže já před Markétou
smekám,“ drží olomoucké sportovní kolegyni palce král světových
horolezců Radek Jaroš.
„To víte, že mě šimrá v břiše. Čím je odlet blíž, tím častěji se
objevují otázky jako: Jsem dobře psychicky i fyzicky připravená?
Mám všechno zařízené? Zvládneme to? Obavy tam jsou, ale taky se moc
těším,“ říká dvaačtyřicetiletá horolezkyně.
Markéto, co všechno už je v souvislosti s chystanou
expedicí za vámi?
Máme toho hlavně ještě hodně před sebou. Za pár dní odlétáme do
peruánských And, kde chceme něco vylézt a aklimatizovat se na
Hindúkuš. Každodenním chlebem je teď pro nás samozřejmě trénink.
Trávíme hodiny na lezecké stěně, cvičíme TRX, běháme a o víkendech
lezeme po skalách nebo chodíme po horách s batohem, aby si záda
zvykla na zátěž. Na Fakultě tělesné kultury Univerzity Palackého v
Olomouci jsme absolvovali zátěžové testy a testy jak s plnou polní,
tak na lehko v simulované nadmořské výšce v rozmezí 2500 – 6200
metrů. Po papírové stránce máme víza do Tádžikistánu a získali jsme
zvláštní povolení pro vstup do oblasti Horního Badachšánu. Spoustu
času zabere i zjišťování aktuální bezpečností situace, doplňování
výstroje a výzbroje a zajišťování financí.
V čem bude Noshaq jiný než předchozí výstupy?
Především v tom, že se nejedná o komerční vrchol. Nejezdí na něj
zástupy horolezců, naopak. S největší pravděpodobností budeme na
hoře fungovat sami. S tím, že se nejedná o masově vyhledávanou
oblast, souvisí i to, že si všechno musíme zařídit sami.
S jakým týmem se do Afghánistánu vydáte?
Jedu se svým dlouholetým partnerem a lezeckým parťákem Zdeňkem
Hodinářem, na hoře budeme fungovat v podstatě jako dvojice. Ale
protože se jedná o odlehlou a málo lezenou oblast, navíc v
Afghánistánu, jsme rádi, že se k nám přidali ještě další čtyři
lidi. Budeme spolupracovat například v případě dopravy, víz,
vysílaček, fixních lan. Společnými silami plánujeme zafixovat
skalní úsek ve výšce okolo sedmi tisíc metrů.
Máte před sebou bezpochyby největší výzvu od implantace
kardiostimulátoru. V čem se liší lezení s budíkem od výstupů před
operací?
Jsem pomalejší, potřebuji víc času nejen na výstup, ale i na
odpočinek a regeneraci. Možná je to taky tím, že už nejsem
nejmladší (smích). Musíme tedy se Zdeňkem s tímto faktem počítat a
vyrážet buď dřív anebo si etapy rozdělit jinak než ostatní.
Díky technickému pokroku vás mohou lékaři monitorovat na
dálku a včas vás upozornit na možná rizika. Na Noshaqu však chybí
telefonní signál, který je pro dálkový monitoring nezbytný. Jste z
toho nervózní?
Nejsem, budu poslouchat své tělo a srdce. Kromě Muztagh Aty, kdy
byla hora kompletně pokryta signálem, jsem tuhle službu stejně
využívat nemohla. Takže i v Himálajích jsem byla odkázaná sama na
sebe. Pro případ nouze jsme sice měli satelitní telefon, ale ten se
na poslední expedici porouchal. To bylo nepříjemné nejen pro nás,
ale hlavně pro lidi doma, kteří o nás několik dní nevěděli.
Právě rodina z vašich lezeckých nápadů asi nebývá
nadšená.
Nechtěla bych být svou mámou. Určitě to pro ně není jednoduché,
takže když vymýšlím nějakou novou cestu nebo výstup, dávkuju jim
informace postupně. I tak si ale užijí své. Třeba když nám minule
přestal fungovat ten satelitní telefon. Byli jsme domluvení, že se
každý den ozveme, možná budou výpadky, ale po šesti dnech odmlky už
se asi něco děje. Do civilizace jsme se dostali právě šestý
den.
Určitě byste se jim nejraději ozývala přímo z dobytých
vrcholů, kdyby to šlo. Co nahoře prožíváte?
Nepoužila bych výraz “dobyla“. Spíš je to tak, že hora a tělo
dovolily, abych se na vrchol podívala. Vždycky sem ráda, že
už nemusím nahoru, a zároveň vím, že ani cesta dolů nebude lehká.
Ten opojný a úžasný pocit se pak většinou dostaví později a
vícekrát, když mi až dole v bezpečí dojde, že jsem to dokázala.
Podruhé si člověk tu nádheru užívá při oslavě, která většinou
následuje po příjezdu do prvního většího města.
Na co se u Noshaqu nejvíc těšíte?
Stejně jako vždycky – na hory. Mám ráda, když naložíme plnou
polní a míříme do základního tábora. Těším se, jak budeme sedět pod
horou před stanem a vařit nebo se jen tak povalovat. Taky jak
budeme stoupat vzhůru a budovat postupové tábory, jak shodím těžký
batoh ze zad, svalím se na zem a budu se jen tak dívat a nasávat
atmosféru a vůni. Těším se i na sviště, západy slunce, mrazivá
rána.
A když si na Noshaqu splníte sen, jaký bude ten
další?
Snů mám mraky. Žádný konkrétní teď prozrazovat nebudu, protože
si právě jeden velký plním a hlavu mám plnou. Ale bude-li zdraví
trochu sloužit, vždycky nějaký z hloubi duše vylovím a půjdu si za
ním.
Ing. Stanislav Němeček | www.Sportstarter.cz | www.facebook.com/SportstarterCZ |