Jsem hrdý na to, co jsme dokázali. Myslím, že je pravý
čas pustit na mé místo někoho jiného.
Miroslav JanovskýMožná poslední a velice vyčerpávající rozhovor
z pozice hlavního trenéra pardubického A týmu poskytl Miroslav
Janovský. Rozpovídal se o celé sezóně, vysekl poklonu fanouškům,
přiblížil přípravy na sváteční utkání proti Tatranu a Vítkovicím a
v neposlední řadě objasnil své rozhodnutí skončit na
pardubické lavičce. To vše a mnoho dalšího čtěte
v následujících řádcích.
Sokol Pardubice v úvodu letošní sezóny překvapil
diváky dvěma výhrami doma nad Ostravou a poté na palubovce Brna.
Nastavil tak laťku poměrně vysoko, cítili jste zodpovědnost díky
těmto výsledkům?
„Před sezónou jsme si poměrně dost
věřili, ale každopádně bych netvrdil, že bychom všichni
vyhlašovali, že chceme jít do play off. Na druhou stranu nám ale
tyto dva vítězné zápasy vlily do krve naděje, že ta sezóna bude
vypadat dobře. Nešlo jen o výsledky, ale také o naši hru, která
byla velice dobrá. Nutno říci, že jsme byli nováčkem a rozhodně
jsme nechtěli od začátku bojovat pouze o záchranu, ale hlavně o
postup do play off.“
Blízko bodovému zisku jste byli také ve čtvrtém kole
proti Tatranu. Utkání bylo výjimečné, odehrálo se na palubovce ČEZ
Areny před zhruba dvanácti stovkami diváků. Jak klub toto utkání
vnímal nejen z herního hlediska?
„V uplynulé
sezóně jsme byli svědky několika zlomových bodů a tento zápas byl
právě jedním z nich. Byl to náš druhý domácí duel a pojali
jsme jej jako velikou oslavu pardubického florbalu. Chtěli jsme
všem ukázat, jakým směrem jsme se posunuli a jak dokážeme hrát
proti takovýmto špičkovým týmům, jako je Tatran. Zápas se vydařil
diváckou kulisou a vším, co jsme dělali okolo. Vypadalo to jako
veliké utkání, měli jsme videoprojekci, světelné efekty a troufl
bych si tvrdit, že takto kvalitní zápas z hlediska příprav se
dá vidět jen v Superfinále v O2 Areně. Nám se
podařilo ho vytvořit v základní části a ještě navíc jsme
sehráli parádní utkání i na palubovce.“
Sokol má domov na Dašické, ale přesto. Uvažuje se v budoucnu o
dalších takových zápasech?
„Hráči nevědí, že pokud
bychom postoupili do play off, určitě bychom ještě jeden zápas
v ČEZ Areně hráli. ČEZ Arena pro nás vždy byla a bude jedním
z vrcholů. Určitě budeme chtít, abychom zde jeden zápas
v příští sezóně během základní části odehráli, a věřím, že
nebude jediný. Pokud postoupíme do play off, znovu bychom chtěli do
pardubického stánku nakouknout.“
Miroslav JanovskýVcelku
vyrovnané výkony v základní části nabourala domácí porážka od
Otrokovic 23. listopadu. Od té doby Pardubice dva měsíce nevyhrály
a připsaly si sedm porážek. Jak těžké bylo projít tímto
obdobím?
„Bylo to 100% takové zlomové a negativní
období v letošní sezóně. Porážka s Otrokovicemi ještě
nebyla tím špatným, protože jsme sehráli perfektní utkání. Poté ale
přišly zápasy, kde jsme už tak perfektní výkony nepodávali a já
osobně jsem měl pocit, že na řadě hráčů začala ležet veliká tíha
z toho pohledu, že musíme za každou cenu ten který zápas
vyhrát, abychom postoupili do play off. Hráči měli svázané ruce, na
všechno jsme se nadřeli a nedávali jsme branky s takovou
lehkostí jako na začátku sezóny a byl to jeden z důvodů, proč
jsme neudělali vyřazovací boje. Drtivá většina hráčů byla navíc
postavena před něco nového – ne, že musí hrát, aby se zachránili,
ale proto, aby postoupili. Věřím, že v příštím ročníku
z toho dokážeme těžit a s tímto tlakem se vyrovnáme o
něco lépe.“
Na této nepříjemné sérii by se také určitě dalo najít další
pozitivum. Sokol v lednu hostil televizní zápas proti
Vítkovicím a dlouho se na něj připravoval. Jak těžké byly právě
přípravy na tento florbalový svátek?
„Řekl bych, že
hráči vůbec nepoznali, že se nějaký takový zápas chystá. Na druhou
stranu se určitým způsobem podíleli na propagaci, což se jim
rozhodně nesmí upřít. Náročné to ale bylo, hlavně proto, že na
Dašické se nikdy předtím žádný televizní zápas nekonal. Bylo to
opravdu výjimečné, chtěli jsme to pojmout jako zápas v ČEZ
Areně, což znamená udělat z toho další z TOP událostí
v sezóně. Utkání bylo také jedním ze zlomových bodů zmíněných
na začátku. Byl položen speciální povrch, bylo náročné postavit
veškerá lešení pro Českou televizi, zařídili jsme VIP prostory a
spousty dalších atrakcí pro fanoušky.“
Právě fanoušci sehráli v tomto utkání jednu
z nejvýznamnějších rolí, dorazilo jich rekordních 608 a vše se
tak povedlo na jedničku…
„Bylo to pro nás naprostou
odměnou. Od některých profesionálních sportovců zní jako klišé,
pokud tvrdí, že je hlavně důležité, aby přišli lidi, ale pro nás je
to naprosto něco neobvyklého, že dorazí tolik fanoušků a hala
naprosto praskala ve švech. Pro mě osobně to je jeden
z nejsilnějších zážitků, který jsem s pardubickým
florbalem zažil.“
Na utkání dorazil početný fanklub, který po
celý zápas neúnavně pardubické hráče povzbuzoval. Pravidelně se
potom objevoval i na dalších utkání do konce základní části, byť ne
tak v hojném počtu. Na hráče to určitě nějakým způsobem
zapůsobilo.
„Bez pochyby. Slavný popěvek fanoušků
(Pardubáci, jo to jsme my – pozn. aut.) se potom přenesl i do
pardubické kabiny a do pozdějších oslav. Osobně si toho hrozně moc
vážím, když jsem si potom vypichoval nejdůležitější věci
v sezóně, bylo to určitě dostání se téměř na špici
návštěvnosti v extralize. Na svědomí to má právě fanklub,
který nás povzbuzoval. Jeho fandění je famózní a já před ním
smekám. Jsem moc rád, že jsme se zařadili po bok dalších
pardubických klubů, které fanoušci poctívají svou
návštěvou.“
Pojďme se podívat zpět na palubovku. Po nepříjemné sérii proher
Sokol v závěru sezóny zabral. Lepší časy nastaly po domácí
výhře 11:5 nad Chodovem. Nikdo s touto výhrou příliš
nepočítal, bylo to možná jedno z nejcennějších vítězství
v této sezóně, je to tak?
„Je to přesně to, co
už jsem zmiňoval. Z hráčů najednou spadlo to, že play off už
je téměř nedobytné. Začali hrát úplně v klidu a stejně jako na
začátku. Lehký přechod do útoku, hráli, jako když odhodí závaží a
myslím si, že kdybychom si to v hlavě lépe srovnali právě
v prostředku základní části, určitě bychom celý ročník zvládli
lépe. Vítězství nad Chodovem bylo ohromně důležité a nabudilo nás
pro závěrečnou fázi soutěže.“
Hned v dalším kole jste hráli na hřišti věhlasného Tatranu,
kde se opět čekala jasná partie ze strany domácích. Ale ouha, Sokol
znovu potvrdil vzestup formy a Střešovice pěkně potrápil. Bylo to
právě díky předešlé porážce Chodova?
„Myslím si, že
určitě, ale zde naše výkony pouze pokračovaly. Každý zápas pro
hráče sestříhávám a na každý zápas se detailně připravujeme. Člověk
občas ten zápas vidí s odstupem úplně jinak než ze střídačky.
S klidným svědomím mohu říct, že v tomto utkání jsme
podali náš nejlepší kompaktní výkon po celých šedesát, respektive
jednašedesát minut.“
V zápase jste byli opravdu hodně blízko vítězství.
Mnozí fanoušci se již jistě radovali z první výhry nad tímto
týmem v historii. Deset vteřin před koncem zápasu si ale
nešťastný vlastní gól vstřelil Karel Brychta a zápas jste ztratili
v prodloužení, to byla jistě těžká rána,
že?
„Výsledek byl pro nás i přes to obrovský cenný a
to, že jsme nakonec nevyhráli, a dostali jsme gól v samém
závěru, jen potvrzuje obrovskou sílu Tatranu. Hraje do poslední
vteřiny a je schopný balónek donést za brankovou čáru
v zubech. Já bych si přál, aby Pardubice někdy hrály
s takovým obrovským nasazením a sebevědomím, jako právě
Střešovice.“
Karel Brychta je hráčem, který nastoupil za Sokol ve
všech dosavadních zápasech proti tomuto soupeři a paradoxně právě
on připravil svůj tým o výhru. Mluvilo se o tom po
utkání?
„Mluvili jsme o tom, ale pouze
s odlehčeným tónem. Karel nikdy Tatran neporazil a dlouho to
vypadalo, že tato sezóna bude jeho poslední a díky tomu mělo být
toto utkání jeho poslední šancí na to, aby nad tímto soupeřem
vyhrál. Hned po zápase jsem mu říkal, že ten gól dal určitě proto,
aby mohl v kariéře pokračovat, takže snad našeho kapitána
uvidíme na palubovce i příští rok.“ usmívá se
Sokol v závěru sice zabral, ale na play off to ani tentokráte
nestačilo. Přesto Pardubice získaly nejvíce bodů ve své extraligové
historii, dá se tedy sezóna hodnotit jako
úspěšná?
„Když se na ni podíváme třeba za půl roku,
tak ji určitě jako úspěšnou hodnotit budeme. Nemůže být pochyb o
tom, že je to 100% nejlepší sezóna v historii pardubického
klubu. Nejen kvůli bodovému zisku, ale také díky tomu, jaký florbal
jsme po celou dobu předváděli. Na play off pár bodů chybělo, což mě
strašně mrzí hlavně kvůli tomu, že při současné formě některých
extraligových týmů bychom byli schopni být důstojným soupeřem i ve
čtvrtfinále. Znovu říkám, že mě to hrozně moc mrzí. Po skončení
sezóny ve mně ale převládá spokojenost.“
Zmínil jste pár uniklých bodů. Těch pár bodů
bylo možná právě pět ztracených s Kladnem, které bylo vaším
pozdějším soupeřem v play down, mám
pravdu?
„Když porovnám zápasy s Kladnem
v obou částech sezóny, tak jsme prostě nebyli v základní
části dostatečně dobří. Nedokázali jsme být tak aktivní a
nedokázali jsme znepříjemňovat život kladenské obraně.
V určitých fázích zápasů jsme najednou rezignovali a i tohle
musí být jeden z dalších poznatků do příští sezóny. Pokud
chceme takové zápasy vyhrávat, musíme hrát od první do poslední
minuty naplno, jinak ty body nepřijdou. A už vůbec ne proti tak
nepříjemnému soupeři, jako je Kladno. Nebylo to ale jen o těchto
bodech, ztratili jsme jich také mnoho v dalších zápasech, jako
například těsné prohry s Tatranem, nebo Mladou Boleslaví a
z toho si musíme vzít ponaučení.“
Nebáli se hráči toho, že v play down narazí znovu
na neoblíbené Kladno?
„Před posledním zápasem
základní části jsme si teoreticky mohli svého soupeře vybrat, a to
pokud bychom tento zápas úmyslně prohráli. Pro mě je ale úmyslná
prohra v extralize postavená na hlavu. Absolutně jsem
nespekuloval nad tím, jestli jít na Kladno nebo Liberec.
V základní části bylo naším cílem udělat co nejvíce bodů a
bylo mi jasné, že pokud vyhrajeme, půjdeme právě na
Kladno.“
Jak probíhaly přípravy na tuto sérii?
„Hráči byli
nejdříve rádi, že jdeme na Kladno, protože v závěru sezóny
nepodávalo podle výsledků vůbec dobré výkony. Během pauzy jsme ale
sehráli přípravný zápas s pardubickým B týmem, který dokonale
simuloval hru Kladna. V utkání jsme ale zvítězili pouze o
jeden gól a na hráčích bylo znovu vidět, že si zase přestávají
věřit a trochu se bojí. Jsem ale rád, že se nám to nakonec podařilo
zlomit.“
Úvodní dva domácí zápasy v play down jste zvládli skvěle a do
Kladna jste ke třetímu střetnutí odjížděli s vedením 2:0. Jak
těžké bylo ubránit se před posledním zápasem postupovým myšlenkám a
plně se koncentrovat na utkání?
„Už před zápasem jsme
s kolegou Honzou Felsenbergem řešili, kolik takových utkání
jsme již sehráli. Bylo jich hodně, a to jak z hráčského, tak
z trenérského pohledu. Moc dobře jsme věděli, že toto utkání
bude pouze o hlavě. Karty byly totiž rozdány zcela jasně – všichni
věděli, že jsme herně lepší. V tu chvíli může tedy rozhodnout
jen to, co se odehrává ve vašich hlavách. Bylo jasné, že zápas se
neodehraje na hřišti, ale v hlavách. V první třetině jsme
tento souboj s myšlenkami prohráli, ale potom jsme se sebrali
a zvítězili.“
Nahecovali jste se tedy nějakým
způsobem před druhou třetinou, ve které jste našlápli za
vítězstvím?
„V šatně to bylo hodně bouřlivé. Přestože
jsme byli v první třetině výrazně lepší, tak jsme prohrávali o
jeden gól a já jsem řekl: pojďme udělat velký “bugr!“ Chtěl jsem,
aby se hráči probudili, aby se nenechali unést tím, že hra vypadá
dobře a že i přesto musíme ještě výrazně přidat, abychom vyhráli.
Ukázalo se to jako dobré řešení.“
Utkání se nakonec zvládlo. Bouřlivé to tedy v kabině bylo
nejen o první přestávce, ale určitě také po zápase. Fanouškům
zajisté neuniklo na facebooku video Martina Zozuláka, které
zachycovalo bezprostřední oslavy. Můžete nastínit jejich další
průběh po příjezdu do Pardubic?
„Oslav jsem už zažil
docela dost a cestou z Kladna jsme se bavili o tom, která
z nich byla nejlepší. Dlouho jsme se na žádné nemohli
shodnout, ale teď už víme, že nejlepší byla ta letošní. Ukázalo se,
že v týmu je dostatek lidí, kteří dokážou žít od večera do
rána a dokážou úspěch náležitě zapít. V Pardubicích jsme po
příjezdu doslova ovládli jeden bar a jeho majitel při našem odchodu
dokonce brečel. To proto, že hospodu vlastní již dvacet let, ale
podle svých slov ještě nikdy nic takového nezažil. Jako poděkování
nám potom na účet podniku dal několik lahví vcelku drahého a
kvalitního alkoholu. Bylo to opravdu skvělé a v některých
případech se oslavy táhly i několik dní a nocí.“ směje se
Pojďme vystřízlivět a podívat se zpět mezi mantinely. Právě
zmiňovaný Martin Zozulák je bezpochyby faktorem X
v pardubickém týmu, letos vstřelil šestatřicet branek, dokázal
vyhrát soutěž o nejlepšího střelce a jeho přínos pro hru Sokola je
opravdu neskutečný…
„Nezbývá než souhlasit. Martin se
navíc v klubu nepohybuje pouze na palubovce, je také součástí
užšího vedení a podílí se na řízení týmu nejen s hokejkou
v ruce. Na hřišti je ale opravdu neuvěřitelný. Myslím si, že
každý spoluhráč, zvlášť ti mladší, by ho měli každou minutu na
hřišti sledovat, aby viděli, jak vypadá florbalista. “Zezy“ patří
mezi tři nejlepší hráče v České republice a je klidně možné,
že tak skvělého hráče už mít v Pardubicích nikdy nebudeme. Vše
podtrhuje fakt, že se dokázal stát nejlepším střelcem, byť hraje za
devátý tým v základní části. Věřím, že jeho přínos
v pardubické kabině bude ještě několik další
sezón.“
Mluvili jsme o mladých hráčích a těch má
Sokol hned celou řadu. V závěru sezony se ukázali mladíci jako
Filip Krigovský, Dominik Chmelař, nebo Radek Formánek. Budou sice
ještě několik dalších let patřit mezi nejmladší v týmu, ale
přesto, dá se právě na takových hráčích postavit budoucnost
pardubického florbalu?
„Vždycky jsme sázeli na naše
odchovance. Já bych byl úplně nejspokojenější, kdyby celý
pardubický tým byl složen právě z nich. Nicméně
z hlediska úrovně českého florbalu je to utopie. Žádný klub
nedokáže od eléva vychovat kompletní extraligový tým. Pardubice
mají řadu kvalitních hráčů, kromě jmenovaných jsou to bezesporu
Tomáš Dlesk, Marek Ďopan, Jakub Burian a další. Byl bych strašně
rád, kdyby se tito hráči prosazovali ještě daleko víc a kdyby mohli
vytlačit hráče, kteří nejsou pardubickými odchovanci. Kluci se
nesmí spokojit pouze s tím, že hrají extraligu, hráč musí
chtít být nejlepší, jeho cílem nesmí být jen hrát extraligu, ale
také dotáhnout Pardubice v této soutěži co nejdále a jejich
osobním cílem by měla být v první řadě reprezentace a touha
v ní rozhodovat zápasy.“
Pro příští sezónu jste vyhlásil jasný cíl, a to vytoužené play off.
Vyjmenovali jsme hned několik věcí, které by k tomu měly
dopomoci, ale určitě bude potřeba udělat ještě něco navíc.
Co?
„Nesmíme podlehnout uspokojení z toho, jak
jsme hráli v letošní sezóně. V první řadě bude důležité,
abychom udrželi pohromadě stávající tým. Do 31. března jsme hráčům
dali čas na to, aby se rozmysleli, zda chtějí v Pardubicích
pokračovat. Pevně věřím, že všichni hráči chtít budou. Pokud ne,
budeme muset hledat adekvátní náhrady. Bojím se ale, že
v současné době nejsme schopni hráče doplnit z vlastních
řad, a to z juniorského týmu. Domnívám se, že současní pardubičtí
junioři si neuvědomují, jak vypadá vrcholový sport a jak se
k němu má přistupovat. Pokud by si to uvědomovali a podřídili
se tomu, mohli by už pomýšlet na extraligu, za současné situace to
ale nejde.“
Miroslav JanovskýVy
jste se v průběhu roku stal trenérem ženské florbalové
reprezentace a objevil se otazník nad vaším pokračováním na lavičce
Sokola. Můžeme fanouškům prozradit další vývoj?
„Byl
jsem rozhodnutý ve chvíli, kdy jsem reprezentaci žen bral.
V současné době trénuji dva reprezentační výběry, a to
juniorky a dospělou ženskou reprezentaci. V nadcházející
sezóně se budu určitě naplno věnovat ženské reprezentaci a
s pardubickým A týmem se rozloučím. Myslím si, že je to
správné i z toho pohledu, že je obrovská anomálie, aby trenér
zůstával u týmu takhle dlouho. Některé hráče, jako je Radek
Frománek, Dominik Chmelař, nebo Jakub Burian připravuji od jejich
deseti let, což znamená, že s nimi pracuji nějakých deset nebo
jedenáct let. To opravdu není normální a kromě toho jsem u A týmu
mužů vyjma dvouleté přestávky od jeho založení v roce 1996.
Myslím, že je potřeba, aby přišel někdo nový a pokusil se dostat
z týmu třeba něco víc, než se podařilo mně.“
Ten někdo nový už je zvolen, nebo se stále vybírá
nejvhodnější člověk na tuto pozici?
„Máme poměrně
jasnou představu o tom, kdo by měl Pardubice trénovat. Je to jejich
bývalý hráč, který by se sem měl vrátit. V současné době
ladíme určité věci ohledně bydlení a jeho kompetencí v klubu.
Naše představa je taková, že by měl kromě trénování A týmu zastávat
také pozici jakéhosi šéftrenéra a měl by se věnovat i dalším týmům.
Jasno máme i o asistentovi, který by měl taktéž pocházet
z našich vlastních řad. Věřím, že jednání dotáhneme do
úspěšného konce. Do čtrnácti dnů bychom mohli nová jména všem
včetně hráčů a fanoušků představit.“
Zmínil jste, že v pardubickém klubu jste od jeho
úplných počátků v roce 1996, nepředpokládám tedy, že Sokol
opustíte úplně. Budete zde nadále zastávat nějakou
pozici?
„Určitě se nechystám z Pardubic
odcházet. V současné době klub řídí tři lidé: Vít Drašar,
Martin Zozulák a já. Počítáme s tím, že v tomto složení
budeme Pardubice řídit i dál a snažíme se je posouvat stále
dopředu. V příští sezóně chystáme několik dalších překvapení.
Nechci odcházet už jen proto, že bych rád dotáhl do konce započaté
věci.“
Marek Votke, Sokol Pardubice