Z londýnské medaile se radujeme, ale už připravujeme další
olympiádu v Riu. Bez nich by se česká rychlostní kanostika medaile
na olympijských hrách 2012 v Londýně zřejmě nedočkala. Jan Boháč,
šéf sekce rychlostní kanoistiky Českého svazu kanoistů, a Martin
Doktor, reprezentační trenér rychlostních kanoistů.
První před pěti roky přišel s tehdy revoluční koncepcí a přivedl
do Česka zahraničního experta, druhý o pár měsíců přidal své
zkušenosti dvojnásobného olympijského vítěze. Prošli si peklem, ale
nakonec skončili v ráji. Jak oni dva hodnotí jednu z
nejúspěšnějších sezon české rychlostní kanoistiky? Odpověděli
v následujícím rozhovoru.
Olympijská medaile, titul mistrů Evropy, vítězství ve
Světových pohárech. Očekávali byste takové výsledky před
sezonou?
Jan Boháč: Upřímně řečeno, čekal jsem dobré
výsledky.
Martin Doktor: Očekávali asi není to správné
slovo. Pracovali jsme na tom, aby to vyšlo… Věděli jsme, kde asi je
potenciál a že letos by to mohlo vyjít. Ale nakonec to mohlo
dopadnout úplně jinak. Letos se více než v jiných sezónách
ukázalo, že předem není nic dané. Stačí si vzpomenout, že ještě pět
dní před olympijskými hrami jsme nevěděli, v jakém složení
pojede naše hlavní kajakářská disciplína – K4…
Říká se, že je vždy co zlepšovat. Přesto: vládne
v kanoistickém hnutí spokojenost?
Jan Boháč: Vnímám, že je ve svazu dobrá
atmosféra. Mám k dispozici skvělý tým spolupracovníků.
Oceňován je jak systém práce s mládeží, tak výsledky
reprezentace. Spokojenost je absolutní termín a myslím, že stále je
co zlepšovat. Potřebujeme především větší podporu pro trenéry na
základní úrovni, pro trenéry mládeže.
Martin Doktor: Spokojenost? To by asi nebylo
dobře. Kanoistická veřejnost může být částečně spokojena
s letošními výsledky – a to nemám na mysli jen olympijské hry
– i když to je pro nás hlavní. Kanoistika může být ráda za to, že
se relativně dobře daří práce s mládeží a je na čem
budovat…
Olympijský bronz kajakářů Daniela Havla, Lukáše Trefila,
Josefa Dostála a Jana Štěrby z Eton Dorney zřejmě nad
ostatními výbornými výsledky sezóny vyčnívá. V čem je tak
významný?
Jan Boháč: Význam čtyřletého progresu a bronzu
čtyřkajaku vidím především v tom, že v posledním olympijském
cyklu všem ukázal, kudy může vést cesta k úspěchu. A také
v tom, že je to už i výsledek systematické svazové i oddílové
práce s mládeží. V neposlední řadě se kluci stali ostatním
vzorem.
Martin Doktor: Tady je to jasné – olympijské
hry jsou pro kanoistiku alfou a omegou. A to do všech směrů –
počínaje mediální viditelností, která může do našeho sportu přinést
finanční prostředky, a konče přírůstky nových dětí do oddílů. To je
zase naše budoucnost.
Cesta k medailovému úspěchu na olympijských hrách
2012 se začala rodit před pěti roky. Kdo tehdy vlastně přišel
s myšlenkou sestavit v Česku konkurenceschopný mužský
čtyřkajak?
Jan Boháč: Celé generace českých kajakářů marně
toužily po olympijské medaili. Trénovalo se, mnoho úsilí to stálo,
a nic. Před osmi lety jsme centralizovali řízení Sportovních center
mládeže – z něj nám jednoznačně vyrůstá více talentovaných
juniorů. V posledních pěti letech jsme provedli změny
v přípravě dospělých – do tréninku se zapojily moderní
postupy, investovali jsme do nejlepších podmínek. Přijali jsme
zahraniční zkušenosti bez konzervativní ješitnosti. Pět let u nás
působil zahraniční expert, stmelili jsme realizační tým a přestože
světová konkurence na kajaku stále neuvěřitelně stoupá, naši
kajakáři, a nejde jen o ty čtyři medailisty, jsou
konkurenceschopní. Myšlenka čtyřkajaku vzešla z připravené
koncepce pro Londýn: motivovat široký okruh sportovců a zvýšit
šanci na úspěch na olympijských hrách.
Martin Doktor: No na začátku byla asi trochu
náhoda. Nejlepší kajakáři se na mistrovství republiky v roce
2008, kdy už o nic nešlo, protože na olympiádě v Pekingu
nestartovali, domluvili a sedli spolu do čtyřkajaku. Zajeli světový
čas a sportovci i trenéři začali uvažovat o tom, že tudy by mohla
vést cesta k úspěchu. Nebylo však vždy jednoduché se této
cesty držet. Sportovci časem přišli na to, že to jde i
v jiných disciplínách a my trenéři jsme museli dost často
připomínat, kudy jsme se rozhodli jít…
Na posunu českého mužského čtyřkajaku k medailím na
evropských i světových šampionátech, stejně jako na
olympijském bronzu, se podepsal americký trenér polského původu
Jerzy Dziadkowiec. Proč jste oslovili tehdy právě jeho?
Jan Boháč: Po neúspěchu v Duisburgu 2007
při kvalifikaci na olympijské hry do Pekingu 2008 mi bylo jasné, že
mám-li nést jako předseda sekce rychlostní kanoistiky odpovědnost,
musí se něco radikálně změnit. Trénovalo se relativně dost, ale
nestačilo to. Byl patrný dlouholetý stereotyp, postrádal jsem
sebedůvěru závodníků i trenérů. Chybělo řízení a koordinace na
linii svaz – rezortní centra. Tou dobou jsme již měli dobře
„založeno“ v mládeži, kde nám vyrůstali juniorští medailisté.
Rozhodl jsem se pro vstup zahraničního experta s tím, že
odpovědnost svazu za přípravu reprezentace budou muset respektovat
i rezortní centra. Ta souhlasila. V hledáčku byli trenéři
z Polska a Maďarska. Po zjištění, že po ročním angažmá v
Izraeli je volný Jerzy Dziadkowiec, před tím 14 let úspěšný trenér
týmu USA, jsem neváhal ani na chvíli. Znal jsem jej
z minulosti.
Martin Doktor: Jurka (Dziadkowiece – pozn.)
prvotně oslovil Honza Boháč po neúspěchu v kvalifikaci na OH
2008. Pro mě to byla velice dobrá spolupráce. Já jsem kanoista a
potřebovali jsme odborníka na kajak. Navíc on byl nestranný –
nepocházel ani z Dukly, ani z USK – tzn. to samé jako já.
I přesto, že nemohl být s týmem celý rok, fungovalo to velice
dobře, u sportovců měl důvěru a pracoval s nimi velice
dobře. Možná byla škoda, že někteří trenéři s ním krátkozrace
nechtěli naplno spolupracovat, viděli v něm konkurenci – tak
se asi nepovedlo dostat třeba i kajak žen na slušnou úroveň…
V té době to byl pro českou kanoistiku předělový a
historický krok. Kolikrát jste si říkali, jestli byl správný? A
kolikrát jste se utvrzovali v tom, že byl správný?
Jan Boháč: Bylo to nové, musel jsem to
v roce 2007 prosadit, a jako u všeho nového jsem
zaznamenal i nedůvěru. Krok podpořila rezortní centra i většina ve
svazu. A brzy se to začalo překlápět do pozitivního. Jerzy je
osobnost a většina trenérů poznala, že je přínos i pro ně. Oblíbili
se ho i závodníci pro jeho osobní přístup. Od začátku to mělo
koncept. Připravil pětiletý cyklus s vrcholem na OH 2012,
zajistil trénink v ideálních podmínkách olympijského centra
USA v Kalifornii. Tam jsme mohli trénovat až tři měsíce
v roce. Naši nejlepší se při tréninku potkávali
s americkými plavci. Téměř okamžitě bylo vidět pozitivní
odezvy na změny, a to mě i ostatní uklidňovalo. Moje přání ale bylo
získat do čela reprezentace Martina Doktora s tím, že Jerzy
bude jeho stálý konzultant, supervizor, mentor. Od sezony 2009 se
to podařilo. Další trenéři tým vhodně doplnili. Plně jsem jim
důvěřoval.
Martin Doktor: Já bych to takto nebral, prostě
jsme se pustili do práce, měli jsme nějaký cíl a za tím jsme šli.
To, že člověk pochybuje o tom, co dělá je asi přirozené a normální.
Průběžné výsledky v závodních sezónách nás však utvrzovali, že
se zřejmě posunujeme správným směrem…
Kde se vzala soudržnost českého mužského čtyřkajaku?
Nezamávaly s ním problémy před kvalifikačním mistrovství světa
2011, ani lapálie těsně před londýnskou olympiádou…
Jan Boháč: Že čtyřkajak je tým, a že si musí
věřit, naučil kluky Jerzy. Naučil to všechny, kteří jím prošli,
nejen ty, kteří se dostali do toho olympijského. Všichni věděli, že
výběr do posádky není náhodný. Roli hrála spousta měřitelných
parametrů. Závodníci se během pěti let individuálně zlepšili
natolik, že bylo zřetelné, že čtyřkajak bude rychlý i při různém
složení posádky. Hlavně každý věřil sám sobě. Věděli, že to
v sobě mají. Proto je nerozhodila ani kauza před londýnskou
olympiádou kolem Honzy Štěrby. Ta měla za následek, že jsme
z opatrnosti při olympijských hrách upustili od startu
deblkajaku Havel, Štěrba na trati 1000 metrů a vše vsadili jen
na K4.
Martin Doktor: Řekl bych, že to bylo především
tím, že jsme měli dost kvalitních kajakářů do posádky. Bylo to
jinak, než v minulosti, kdy se řešilo, kterého slabšího
závodníka přidat ke dvěma, či třem silnějším… Teď jsme tady
měli šest až osm slušných kajakářů a vybírali jsme tak, aby si
seděli do posádky. To je podstatný rozdíl… A vždy byla nějaká
varianta pro případ, že by někdo nemohl, třeba ze zdravotních
důvodů, nastoupit. To bylo strašně důležité…
Jak si představujete budoucnost této posádky? Bude
mužský čtyřkajak i nadále výstavní skříní české rychlostní
kanoistiky?
Jan Boháč: Věřím, že čtyřkajak na 1000 metrů
bude nadále naše velmi silná loď. Máme totiž více dobrých kajakářů.
Konkurence je však velmi vyrovnaná. Každý na olympijských hrách
viděl, že mezi prvním a posledním místem ve finále na 1000 metrů je
rozdíl pouhých deset metrů.
Martin Doktor: Uvidíme, jak se to vyvine
v následujících sezónách. Kluci si určitě budou chtít zkusit i
„menší“ disciplíny. K4 ale bude relativně snadné sestavit právě
díky tomu, že máme dost slušných kajakářů.
Neobáváte se, že pokud někdo z bronzových
medailistů z Londýna zkusí štěstí v jiných disciplínách
či posádkách, že čtyřkajak ztratí svou sílu?
Jan Boháč: Neobávám se toho, naopak. Musí to
zkusit ti, co na to mají. Tak dostane příležitost více adeptů. Ale
to nechám na trenérech. K příští olympiádě v brazilském
Riu de Janeiru bychom se zase více koncentrovali na K4.
Martin Doktor: Nebojím. Nastupuje generace
docela silných mladíků, stačí mít jednoho, dva zkušené borce a
přidat k nim mladé motory – pak to určitě půjde…
Česko čeká zajímavá kanoistická invaze na račický kanál.
Příští a přespříští rok se na něm pojede Světový pohár, v roce
2015 hostí mistrovství Evropy. Budete chtít právě pro tyto akce
udržet čtyřkajak v tom nejlepším složení?
Jan Boháč: Čtyřkajak bude ve Světových pohárech
na domácích vodách startovat vždy, kde to půjde tak i dva. Vše bude
směřovat k nejlepšímu složení čtyřkajaku pro olympijské hry
2016.
Martin Doktor: Jsem moc rád, že se daří
k nám tyto vrcholné akce dostat – a osobně trochu
i závidím. Za mé kariéry se v Račicích zase tolik
nezávodilo. Ale zpět ke K4 – všechno se bude odvíjet podle situace.
Řekl bych, že K4 budeme obsazovat vždy – jestli v nejsilnějším
složení – to se uvidí. Ale věřím, že směrem k olympijské
kvalifikaci v roce 2015 se to bude více soustřeďovat na
disciplíny, kde bude šance na postup – a tedy i směrem ke
K4.
Budou tři račické akce v letech 2013, 2014 a 2015
předvojem před mistrovstvím světa. Jak moc o něm uvažujete a jak
moc o něj bojujete?
Martin Doktor: Pro práci reprezentačního
družstva a jeho trenéra to je naprosto skvělé. Mezinárodní závody
doma jsou totiž z hlediska startu na nich samozřejmě
nejlevnější. Navíc je můžeme obsadit maximálním počtem účastníků.
Jinak ale dva Světové poháry a mistrovství Evropy na rozhodování
komise, která bude vybírat pořadatele mistrovství světa 2017,
nebudou mít vliv. Pokud se totiž nepletu, tak se bude rozhodovat
před konáním těchto akcí… Ale je jasné, že naše připravenost
zaskočit jako pořadatel Světového poháru 2013 takto narychlo, devět
měsíců před jeho konáním, je pro Mezinárodní kanoistickou federaci
jistým předpokladem pro spolehlivost… A ano, mistrovství světa
2017 chceme. Kandidaturu máme připravenou a věřím, že uspějeme. A
vše pro to děláme.
V koho dalšího vkládáte naděje, že by mohl dále
plout po medailových vlnách?
Jan Boháč: Vedle diskutovaných sedmi až osmi
dobrých kajakářů máme tři kanoisty světové úrovně a věřím, že je
doplní další. Většina z nich může pomýšlet i na dvě příští
olympiády. Nechme se překvapit a nic nezakřikněme.
Martin Doktor: Kromě osvědčených olympijských
posádek K4 a C2 máme mnoho mladých nadějných závodníků… Myslím, že
o jménech Dostál, Fuksa, Havel a dalších ještě hodně uslyšíme.
Myslíte, věříte, že olympijské medaile a významné akce
na českém území přilákají k rychlostní kanoistice další
benjamínky, děti?
Jan Boháč: Medaile z olympiády vždy zájem
dětí zvýší, ale pozvednou i motivaci všech, které kanoistika
jako sport k rozvoji potřebuje. Podobnou funkci má pořádání
významné akce na území ČR. Není to však samospasitelné. Přes odklon
mládeže od pohybových aktivit se nám daří počet mladších dětí
zvyšovat. Horší je to v dorosteneckém věku, kde máme stagnaci.
Zde nám chybí zejména odborní trenéři, protože je nemůžeme
dostatečně podpořit v jejich práci.
Martin Doktor: Zde bych přidal konkrétní
zkušenost z nedávných dnů, kdy jsem v pražském klubu KVS
viděl dav nových benjamínků a šéf klubu Pedro Dvořák mi potvrdil,
že jsou všichni z nového náboru…
Má česká rychlostní kanoistiky takovou základnu, že je
pro budoucnost z čeho vybírat?
Jan Boháč: Nejsme sport s vysokou členskou
základnou, ale zato se stabilní a dobře organizovanou.
Snažíme se jako svaz kluby co nejvíce podpořit, peníze putují do
oddílů, ale pod kontrolou svazu, aby se využívaly efektivně.
Osvědčuje se to. Zvyšuje se výkonnost a zlepšují se výsledky
reprezentace. To přináší zase více peněz do oddílů. A máme úžasné
lidi v oddílech. Bez nich si to neumím představit. Většina
práce je jen a jen dobrovolná, v klubovém životě a v mládeži
stojíme na entuziasmu lidí, co kanoistice obětují svůj život.
Martin Doktor: Když se koukám na závody
benjamínků, říkám si, že základnu máme obrovskou. Problém je ale ve
starších kategoriích. Malých kajakářů a kanoistů je dost, ale když
děti zjistí, že kanoistika není jen projíždění se na vodě, ale
tvrdá dřina, pak se láme chleba. No a u počítače je to vždy
jednodušší. To ale platí pro sport obecně. Nejtěžší a základní úkol
pro nás tedy zní – udržet u sportu – u kanoistiky, co největší
počet závodníků i ve vyšších věkových kategoriích. Přesvědčit
mládež, že práce, kterou do toho musí vložit, je k něčemu. Že
nese výsledky.
Český svaz kanoistů získal na olympiádě dvě medaile –
jednu rychlostní a jednu slalomářskou. Panuje mezi oběma
sekcemi rivalita?
Jan Boháč: Naopak, vycházíme velmi dobře. Ve
svazu jsou sekce tři, ještě vodní turistika. Vše je o lidech a o
rozumném kompromisu. Jsme olympijský sport a tomu musí rozložení
zájmů a investic vždy odpovídat, i kdyby bylo sekcí šest.
Sportovní rivalita a škádlení tu být musí, jinak by nás to
nebavilo, ale se slalomáři i turisty se velmi respektujeme. Proto
jsme úspěšní jako svaz kanoistů.
Martin Doktor: Myslím, že rivalita trochu je –
ale je to rivalita zdravá a přínosná. Naopak bych řekl, že si
docela pomáháme a díky tomu, že dva různé sporty sdružené do jedné
federace fungují relativně nezávisle, mohou produkovat více
výsledků.
Snažíte se úspěchy prodat společně, aby do kanoistiky
jako takové přeteklo více peněz?
Jan Boháč: Prodat náš sport na současném trhu
je docela obtížné. Nemáme zatím tak silný produkt, abychom byli
jako svaz v současných podmínkách trvale obchodně zajímaví.
Postupujeme odděleně a je to asi jediná možná cesta. Pokud budou
úspěchy zvučnější a trvalejší, se to změnit. Výsledky nám
nahrávají. Společně chceme vyhlásit anketu Kanoista roku.
Martin Doktor: Mediální pokrytí si většinou
řeší každá sekce zvlášť, ale občas se pořádají společné akce
rychlostních kanoistů i divoké vody tak, aby to mělo větší
dosah.
A jak jste ve spojení s veslaři, protože vodní
sporty byly nejúspěšnějšími českými v Londýně…
Jan Boháč: Standardně nadstandardní vztahy.
Funkcionáři se znají, od mala se potkávali na vodě, máme společný
majetek – závodiště světových parametrů v Račicích. Sporty
mají podobný charakter, tedy i potřeby. Spolupracovali jsme na
zajištění pobytu realizačních týmů v Eton Dorney při
olympijských hrách v Londýně. Vzájemně se od sebe učíme různé
postupy v zajištění závodů. V Praze jsme například pro
magistrát společně připravili projekt rozvoje vodních sportů.
Martin Doktor: Myslím, že s veslaři máme
nadstandardní vztahy. Spolupracovali jsme při organizaci výpravy na
olympijské hry, potkáváme se nejen v Račicích, ale například i
na soustředěních v zahraničí (Sabaudia) a třeba Dukla –
kanoistika – rychlost a veslování mají společnou loděnici. I
přesto, že na vodě jezdíme rozdílným směrem, tak si na všech
úrovních rozumíme a vtipy o cákalech a couvalech navzájem myslíme
doopravdy jen z legrace.
Jak hodláte marketingově, sponzorsky využít nejen olympijských
medailí kajakářů, ale i titulu mistrů Evropy deblkanoe Jaroslav
Radoň, Filip Dvořák či dalších medailí z evropského
šampionátu?
Jan Boháč: Už se samozřejmě potenciálu využívá.
Jedná se zejména s výrobci lodí a souvisejícího vybavení,
protože podpora v této oblasti přináší značný ekonomický
efekt. Jsou to statisícové úspory, za olympijský cyklus pak
v milionech. Jednáme také s dalšími partnery a přínos
z těchto aktivit může být významný. Navíc je řada subjektů,
které mají zájem podporovat přímo některé jednotlivce. Určitě se
nám budou lépe prodávat významné mezinárodní akce v ČR,
přilákáme více národních týmů na závod olympijských nadějí 2013 do
Račic, kde chceme překonat rekord 27 zemí.
Martin Doktor: Výsledky, které se letos i
v minulých letech podařilo zajet, se musí jistě využít
v další práci svazu směrem k získávání financí na
přípravu sportovců, tak abychom byli schopni zajistit zvyšující se
standardy pro náročnou přípravu vrcholových sportovců i podporu
široké základny. Musí se na tom spolupracovat se sportovci i
trenéry a pro svaz z toho jistě vyplývá úkol sehnat
marketingové partnery, či sponzory.
Otázka na závěr. Už jste rozjeli přípravy nového
olympijského cyklu, který vyvrcholí Hrami v Riu de
Janeiru?
Jan Boháč: Příští olympijský cyklus připravuje
Martin Doktor a Jerzy Dziadkowiec. Plán předloží v nejbližší
době svazu. Oba mají se svazem smlouvu do konce roku. Pokud bude
zájem ze strany Martina jakkoliv u reprezentace pokračovat
poté, co se stal sportovní ředitelem Českého olympijského výboru,
všichni to jen uvítají. S Jurkem (Dziadkowiecem) jsme se
dohodli, že budeme spolupracovat i nadále, nicméně jeho pozice bude
v příštím olympijském cyklu trochu jiná. Pro nadcházející
kongres Mezinárodní kanoistické federace (ICF) v Petrohradu
jsme Martina nominovali do voleb komise rychlostní kanoistiky
ICF.
Autor Vít Chalupa,